Slobodan Samardžić : Pogrom pod křídly Západu Tisk

Sobota, 17. března 2012



Sedmnáctého března roku 2004 chtěli kosovští Albánci násilně dokončit to, co za pomocí NATO začali roku 1999 – uloupení Kosova a Metochie od Srbska. V období následujícím krátce po agresi Aliance vůči Srbsku, očekávali plnou a formální nezávislost avšak to nebylo možné, protože Rezoluce RB OSN č. 1244 z června 1999 předvídala úplně jiný vývoj událostí. Pět let uběhlo v boji mezinárodního práva na  jedné straně a albánských aspirací na území a nezávislost na straně druhé.

Během těchto pět let přežili kosovští Srbové golgotu. Dvě stě tisíc jich bylo vyhnáno z regionu, s příslušníky jiných etnických skupin celkem okolo 250.000 osob. Přes 1000

Srbů bylo zavražděno. Bylo uzurpováno přibližně 40.000 jejich domů a bytů, města byla od srbského obyvatelstva vyprázdněna. Na venkově, kromě domů, jim byly odebrány pozemky, jako kdysi na Divokém západu. Bylo zničeno, zapáleno a poškozeno 110 klášterů a kostelů nevyčíslitelné duchovní a kulturní hodnoty. Byla to v pravém slova smyslu doba běsnění a volného lovu na srbské hlavy, majetek a kulturní dědictví, za přítomnosti několika desítek tisíc západních politiků, civilních a vojenských úředníků. Šéf mezinárodní správy Bernard Kouchner řekl na podzim roku 2001, kdy násilí Albánců dosáhlo vrcholu, že se jedná o “oprávněnou odplatu”. Starověké válečné pravidlo “vítězi přísluší kořist” trvalo nepřetržitých pět let.

Albáncům se však jejich konečný cíl nepodařilo uskutečnit loupeží a násilím. Tato metoda pokračovala stovkami jednotlivých každodenních násilných akcí, ale i přesto všichni Srbové neodešli, a ty, kteří zůstali, jejich stát nenechal napospas Albáncům. Srbsko se krok za krokem stávalo činitelem kosmetského života, a mezinárodní představitelé to museli příjmout. V takovém vývoji událostí Albánci spatřovali porážku své strategie dobývání a museli podniknutím jedné velké akce zvrátit situaci ve svůj prospěch. Tak se odehrál 17. březen, další ze dnů masového utrpení Srbů na Kosovu a Metochii.



Toho dne, tisíce mladých Albánců útočily na Srby, jejich domovy, kostely, kláštery. Bylo zabito 20 lidí, zapáleno dva tisíce domů a 32 kostelů a klášterů. Nejvíce škody utrpěly Bohorodička Ljevišská, bohoslovecký seminář a kostel sv. Nikoly v Prizrenu, klášter Devič v drenickém kraji, klášterní konak (fara) Svatého Archanděla, tedy kulturní památky první kategorie a živoucí kostely. Běsnění bylo zastaveno následným opožděným zásahem mezinárodních vojenských a policejních sil. Žádný albánský násilník, a bylo jich několik desítek tisíc a desítky zadržených, za to neodpovídal.

Pro dnešního čtenáře může být zajímavé připomenutí nejen březnových událostí, ale i jejich politického epilogu. Tehdejší Svazová Republika Jugoslávie již odpoledne 17. března požadovala svolání mimořádného zasedání RB OSN, které bylo svoláno na následující den. Jako politický poradce předsedy srbské vlády Vojislava Koštunici, jsem společně s ministrem zahraničních věcí Goranem Svilanovićem odletěl do New Yorku 18. března brzy ráno. Zasedání se konalo téhož odpoledne, podle místního času.

V New Yorku na nás čekal návrh prohlášení předsedajícího Rady bezpečnosti sestaveného předsedajícím, francouzským velvyslancem. Tak nevypovídající a prázdný text jsem v životě neviděl. Z něj se nedalo rozeznat, kdo na koho zaútočil, ani kdo byl napaden, ani cokoliv konkrétnějšího o událostech z předchozího dne. Rozhovory, předložení faktů, a přesvědčování s jinými velvyslanci, a potom i s generálním tajemníkem Kofim Annanem a něměckým ministrem zahraničních věcí Joschkou Fischerem, který se účastnil práce Rady bezpečnosti, nepomohly. Co bylo zvláště zajimavé, je fakt, že všichni byli dokonale seznámeni se všemi detaily událostí v provincii.

Jaký byl závěr západních mocností z této události? Že se proces uznávaní Kosova jako nezávislého státu musí urychlit. Všechno, co bylo uděláno do 17. února 2008, šlo tímto směrem.



Od té doby, srbský národ připomíná 17. března uctěním obětí a hořkou vzpomínku na pogrom, zatímco albánský lid ho zveličuje jako den odvážné akce ve směru uskutečnění konečného cíle. Stejného dne roku 2008, kdy, stejně jako každý rok, byla uctěna památka obětí albánského násilí, v severní části Kosovské Mitrovice došlo k velké srážce občanů, na jedné, a KFOR a policie UNMIK na druhé straně. Oni pozatýkali soudce a ostatní personál mitrovického soudu, a násilně je odvedli do Prištiny, kde se jich ujali vězeňské orgány Kosovské policejní služby.

Toho rána jsem byl v Gračanici na uctění památky, a jako ministr pro Kosovo a Metochii jsem ihned odjel do Mitrovice. Přístup soudu bránili příslušnící KFOR, které obklíčil národ ve velkém počtu a odhodlán se nehnout, dokud se soudci nevrátí z Prištiny. Což se nakonec stalo.

Analogie s původním 17. březnem (2004) byla v obstrukci ze strany západních členů v RB OSN, vydat zprávu její komise o událostech, ve kterých zahynul jeden ukrajinský voják a bylo zraněno několik desítek demonstrantů, z nichž někteří i střelami odstřelovačů.

Kdyby se tyto dva 17. březny neodehrály, nebylo by ani nezávislého Kosova. Jinými slovy, ve scenáři tohoto násilného útvaru byly tyto události nezbytné.


http://www.slobodanjovanovic.org/ překlad: VM